Co je fotografování - zahájení výstavy Jaroslava Mareše

Co je to fotografování?

Na tuto otázku lze odpovědět buď velmi lehko, takřka samovolně, nebo naopak velmi obtížně, vezmeme-li ji jako výzvu k vážné úvaze.

V prvním případě si vystačíme se znalostí jak s fotoaparátem zacházet, s úrovní tak základní, že nad odpovědí ani nemusíme dlouho uvažovat: fotografie je určitá praktika zhotovování obrázků. Dnes, v době rozmachu digitální fotografie, je v zájmu toho, aby člověk byl takzvaně IN, nutností vlastnit digitální foťáček, občas chlubivě prohodit se známým něco na téma, „tak to já mám už patnáctiměgáč“ (ačkoliv jde o fotoaparát, s kterým se dělají třeba i bilboardy), je nutností občas někoho vyblejsknout (co na tom, že dotyčná osoba má na obrázku červené oči jako králík) a než po 3-4 vteřinách obrázek zmizí z malého displeje nechat k obveselení aparátek kolovat mezi přáteli. Pak obvykle fotku uložit na disk počítače a tam ji nechat do doby, kdy je potřeba v zájmu zajištění místa na disku řadu souborů vymazat. A víte, co taková fotka z „patnáctimegáče“ zabere místa? Ale zaplať panbůh za to, že lidé i takto fotografují. Lidská paměť je zrádná a co nám mnohdy zbyde z krásné dovolené: několik vzpomínek, které se postupem času proměňují v pouhý pocit ze zážitku. A ejhle – je zde fotografie: to jak jsme táto byli na tom kopci, to jak jsi spadl do rybníka, to jak byla naše dcera poprvé na nočníku, to jak krásně zapadalo sluníčko v Bibione v dvaadevadesátým. Fotografií oprašujeme paměť, vzpomínky. A je úplně jedno, jestli tam máma má červené oči, jestli se ta věž katedrály kácí nebo je syn trošku rozmazaný, protože se pachole moc hýbal.

V druhém případě se ponoříme do spleti teorií o fotografickém umění, studujeme fotoharware a fotosoftware, na výstavě odstupujeme od fotografie o pět kroků dozadu, abychom pak – a to již s nasazenými čtecími brýlemi, - přistoupili blíže a ještě blíže, sháníme ještě lepší polarizační filtry, diskutujeme o světelnosti objektivu, nenakupujeme přes internet (je to nejisté), ale zajedem si ke Škodovi do Prahy (ve společnosti nezapomeneme dodat, že jsme ještě před tím zaskočili naproti k Pazderovi). A abych nezapoměl: objednáme předplatné FotoVideo, DigiFoto, Digitální fotografii, PhotoLife a ve společnosti se pohoršujeme nad tím, že ten Avanesjan zrušil vydávání PhotoArtu a Magazín fotografie také krachl.

Ano, i to je fotografování.

No a pak je tu třetí cesta. Fotíme si pro radost, a to aparátem, který si zrovna můžeme dovolit mít. Občas se pochlubíme manželce, kamarádovi, přátelům s povedenou fotografií, pro radost ji pošleme někam na soutěž (člověk je přece jenom soutěživá bytost) a když nám někdo řekne, že to fakt není úplně blbá fotka, že by se to dalo třeba i někde pověsit, či dokonce vystavit, děláme chvíli drahoty (ačkoliv se již nemůžeme dočkat chvíle, kdy fotka bude viset na zdi) a nakonec kývneme.

A to jsme již blízko fotografování Jaroslava Mareše. Známe se několik let, dokonce jsme spolu dělali jednu fotosoutěž v Poličce. Tam jsem poznal, že Jaroslav nenechává nic náhodě. Chce mít jasno, radí se, vše promýšlí. Tak to bylo také s výstavou, na jejíž zahájení právě jsme. Chtěl mít jasno (včetně toho, v jakých rámech fotky budou), radil se (včetně paní Schulzové) a promýšlel (těch mailů, jak poslat informace, jak poslat esersky, koho pozvat apod.).

Jaroslav je především fanda fotografování. A to je vidět z fotografiií. Nehraje si na žádném velké umění, jeho fotografie to nejdou příliš velké metafory. To je život zachycený objektivem. Život kolem nás: na ulici, na shromáždění lidí, v parku, u fontány, před obchodem, u vody, na koncertě. V záběrech střídá vážnou a nevážnou polohu. Nad některými snímky se pousmějeme, protože on chtěl, abychom se pousmály, na jiných se pousmějeme, ačkoliv to neměl v úmyslu, ale život už takový prostě je, no a nad některými zvážníme, protože studujeme výraz tváře, vrásky, zkažené zuby nebo naopak hebkou pleť, krásné rty a upravené culíky na hlavě.

Jaroslav nazval svou výstavu „Člověk mezi lidmi“. Tak se – pokud se nepletu – jmenovala před 20-30 lety taková knížka, která shrnovala pravidla slušného chování. Jak symbolické. Lidé na Jaroslavových fotografiích jsou slušní lidé. A to je dobře – ukazovat dnes lidem slušnost není k zahození. Ústředním motivem fotografií Jaroslava jsou lidé: od portrétních fotografií až po fotografie téměř reportážní.

Byl jsem si včera fotky prohlédnout, abych zde teď nevařil z vody a velmi se mi líbilo Jaroslavovo povídání na prvním panelu výstavy. Dovolím si připomenout několik slov z uvedených dvou vět: Člověk – nejzajímavější – obyčejný – prožívající – všední – přirozené. Šest slov jasně vypovídá o zaměření tvorby Jaroslava i o jeho výstavě. Já bych mohl přidat spoustu dalších slov, přívlastků, příslovcí – podívejte se na fotografie. Najdete tam ještě další slova:

Napětí – pohoda – radostný – úsměv – zamyšlení – starostivý – profesionální – rozkošná – zadumaně – atd.

Tak pojďme, ať sami přesvědčíme.

duben 2009