Klasicky nebo digitálně?

Klasicky nebo digitálně?

Začínal jsem fotografovat před čtyřiceti lety. Dostal jsem od babičky a dědy o prázdninách pár korun a tajně jsem si koupil v drogerii fotoaparát Pionýr. Viděl jsem často fotografovat svého otce, říkal jsem si, že to zkusím taky. Fotil jsem cokoliv, mačkal spoušť kdekoliv. Napodoboval jsem pohyby otce, točil jsem určitě správně tím kolečkem. Asi tak týden, možná i déle. A ono nic. Fotky žádné. To jsem koupil asi nějakej divnej krám, myslel jsem si. Nikdy jsem svým rodičům nepřiznal, že jsem utratil asi padesátikorunu za polámaný fotoaparát. Teprve za pár let jsem pochopil, že Pionýr nebyl polámaný, ale že do něho patřil také film, že film se musí vyvolat, s filmem se pak člověk musí zavřít do fotokomory a fotografie zhotovit. Že k vyvolání filmu potřebuji tank a nějaké chemikálie, ve fotokomoře že potřebuji zvětšovací přístroj, fotopapíry, misky a zase ty chemikálie. A tmu. A nakonec leštičku. Skutečně si dodnes pamatuji, jak jsem sám sobě ťukal na čelo, když jsem zjistil, co fotografování vlastně obnáší.

Uteklo mnoho let, na světě jsou digitální fotoaparáty. Mám doma tři. Při koupi toho prvního jsem málem začal věřit na zázraky. A přitom jsem si vzpomněl na své dětské fotografické začátky. Vždyť už ve svých devíti letech jsem od fotoaparátu značky Pionýr očekával z neznalosti věci zřejmě stejnou službu jako dnes od digitálního fotoaparátu značky Canon. Totiž okamžitý zaznamenaný obrázek. Za více než třicet let skutečného fotografování jsem zažil už mnohé: nejen při fotografování samotném, ale při seznamování s fotografickými technologiemi: Smena, Sokol, Flexaret, Pentacon, Zenit, Praktika, několik kompaktů různých značek a na konec Canon 300V. V digitální éře několik fotoaparátů Canon – od kompaktů až po dvě zrcadlovky, naposledy EOS 40D. Před šesti sedmi roky jsem si po letech zase zařídil fotokomoru. Kompletně. A k údivu mých známých se zase máchám v ustalovači a vývojce, sháním papíry, filmy, tentokrát s využitím internetových obchodů. Vše jak za „mlada“. Snad jen ta leštička už není na pořadu dne. A protože střídám „klasiku“ a „digital“, tak se pohybuji při zpracování fotografií mezi fotokomorou a počítačem v pracovně. Samozřejmě že jsem zkoušel nafocené filmy skenovat (i ten filmový skener jsem si pořídil) a fotky zpracovávat na počítači. Jde to bezvadně. Ale nevoní to vývojkou a ustalovačem, není u toho ono napětí, kdy vložíme papír do vývojky a čekáme, co se objeví. Je to jako když si uděláme bramborovou kaši nebo knedlíky z prášku.

Pochopitelně jsem se již dávno smířil s digitalizací světa, s digitalizací fotografování. A bylo mi úplně jedno, že si vloni ten pán asi ťukal na čelo: vyfotil jsem jeho tancující dceru na taneční soutěži, přišel za mnou a jestli bych mu neposlal tu fotku. Podával mi vizitku, tam že najdu mailovou adresu. Ale já fotím na film, s lítostí jsem reagoval, to bude problém poslat Vám to mailem. Ještě chvíli jsem ho sledoval. Šel ke stolu za svou manželkou, kroutil hlavou, něco jí plamenně vyprávěl a pohrdavě se usmíval. A přitom ta fotka se tak báječně povedla. Nedám mu ji!

Smířil jsem se s digitalizací fotografování. A je mi vždy trochu líto, když zjistím, že někdo v mém okolí odešel od klasiky a fotí jen digitálně. A jsou to třeba i významní fotografové, kteří se v mé blízkosti před několika lety pohrdavě vyjadřovali k digitálním fotoaparátům a opovrhovali digitální fotografií. A ejhle, dnes jim na krku visí digitál a jakoby se nechumelilo. Nic jim nevyčítám, snad jen ty silácké řeči z před pár lety.

Na začátku letošního února jsem zašel ve Vodičkově ulici v Praze do obchodu s použitým fotografickým zbožím, k Pazderovi. Nechal jsem si přinést na pult několik starých, ale krásných Pionýrů. Jen tak, z nostalgie, pro potěšení. Osahal jsem si je, poděkoval, nekoupil žádný. Ale bylo mě v tu chvíli moc hezky.

Milan Báča, Svitavy, březen 2010