Proslov na zahájení výstavy fotografií M. Sychry - Fabrika Svitavy 8. 3. 2012

Dámy a pánové,

Svitavy jsou městem fotografie. Mnoho desetiletí zde pracovalo a pracuje několik fotokroužků a fotoklubů, ten první – německý - vznikl ještě za 1. republiky, Svitavy se řadu let stávají v květnu jakousi Mekkou českých amatérských fotografů, neboť právě zde vrcholí jejich nejprestižnější fotoamatérská soutěž, přehlídka a výstava. A v neposlední řadě je třeba připomenout, že se Svitavami jsou spjatá 3 jména fotografů, jejichž tvorba přesáhla pouhý amatérismus a jichž si nesmírně vážím: Zdeněk Holomý, Josef Čermák a Miroslav Sychra. První dva jmenovaní bohužel na dnešní vernisáži být nemohou.

Také Miroslav Sychra, svitavský rodák z roku 1950, začínal jako fotoamatér, byť časem postupně získává fotografické středoškolské a následně na FAMU i vysokoškolské vzdělání, fotografie se stává jeho profesí. V době, kdy jsme všichni museli mít v občanském průkazu razítko zaměstnavatele, stává se Miroslav Sychra svobodným výtvarníkem. Pracuje na zakázku, vytváří propagační snímky, firemní katalogy. Tvoří však také pohlednice, pro nakladatelství Panorama své první ze Svitav. To už jsme v letech sedmdesátých. Lidé jeho jméno z pohlednic dobře znají, ale pozor: ne vždy je fotografie na pohlednici skutečně jeho – doba si tak žádala, že totiž když Zdeněk Holomý nemohl oficiálně pro nakladatelství fotografovat, propůjčil Miroslav Sychra své jméno k jeho fotografiím. Svitavské náměty na pohlednicích, to bylo první zobrazení Svitav Miroslava Sychry. Uteče ještě hodně vody v řece Svitavě, než se začne Miroslav Sychra Svitavami zabývat intenzívně. Fotografování ho mezitím především živí, přesto si tu a tam připraví kolekci fotografií pro výstavu. Výtvarná fotografie - a zejména zátiší – ho velmi přitahuje. Černobílá, kolorovaná či barevná. Vystavuje v Čechách, na Moravě, ale i v zahraničí (v Havaně, Sofii, Varšavě, Luzernu). Důraz na výtvarnou stránku fotografie proniká i do té fotografie – jak on sám říká – řemeslné. Za chvíli se k tomu dostanu. Po revoluci se Miroslav Sychra stává živnostníkem – má zapsanou vydavatelskou činnost, dostává řadu komerčních fotografických zakázek z oblasti architektury, stavebnictví, technických památek, ale i gastronomie. A začíná také velmi intenzívně fotografovat město Svitavy. Dvacet let ho potkáváme s velkým fotoaparátem a stativem v ulicích, můžeme ho vidět na střechách domů (měl jsem to štěstí jednou na jednu střechu s ním lézt), jak tajně leze na lešení, protože „tam určitě bude nejlepší pohled“, jak si nechá přistavit zvedací plošinu, protože „jinak to nafotit nejde“. Fotografuje na klasický film, na velký formát, na diapozitivy, v poslední době také digitálním fotoaparátem. Fotografuje dění ve městě, náměstí, krajinu v okolí Svitav, řeku Svitavu, kostely, památky, zajímavé interiéry, zabývá se industriální tematikou: mizejícím světem starých továrních technologií, výrobních hal továren a jejich provozů. Svitaváci se díky jeho fotografiím podívají tam, kde být nemohli, co sice znají, ale třeba jen z pohledu zdola nahoru, spatří krásu v tom, co pro ně je každodenností až banalitou. Ba co víc, uvidí i to, co už ve Svitavách k vidění není. V tomto okamžiku se Miroslav Sychra proměňuje v dokumentaristu. A to – prosím Vás – nemusí jít jen o zachycení nějaké stavby, která byla následně zbourána, o zachycení nějakého zákoutí před jeho rekonstrukcí a tím tak naprosté proměně. Podívejte se třeba na fotografie z kalendářů z let devadesátých – podloubí bez reklam nebo rekonstruované náměstí s ještě nevzrostlými novými stromy.

Připomněl jsem právě jednu z důležitých činností Miroslava Sychra posledního více než patnáctiletí. Kromě nové etapy vytváření pohlednic, z nichž některé získaly i významná ocenění, se zaměřuje na tvorbu kalendářů. Pominu nyní kalendáře pro okolní města. Svitavských kalendářů bylo již 14. Některé prezentuje i na této výstavě. Kalendáře nástěnné, kalendáře stolní. Vznikaly ve spolupráci s městským historikem Radoslavem Fikejzem, čímž tak neplní jen funkci pro kalendář primární či funkci dekorativní. Jsou i kronikou města. Vím o tom, že mnoho lidí, kteří běžné kalendáře na konci roku vyhazují, si tyto svitavské zakládá. Sám Miroslav Sychra o práci na pohlednicích a kalendářích mluví jako o řemesle. Možná to říká s jeho přirozenou skromností, možná proto, aby v tom už předem nemusel každý očekávat velké umění. Už jen ona výpověď o proměně a proměnách města, už jen ten jiný, většinou neotřelý úhel pohledu na skutečnost, už jen to, že na nějakou fotografii si Miroslav Sychra dovede počkat i několik týdnů, měsíců, mně říká, že nejde jen o řemeslo. Věřím, že mně dáte za pravdu. Já sám jsem osobně sběratelem – sbírám toho moc, pohybuji se i mezi sběrateli pohlednic. A to byste nevěřili, jak se umí takový sběratel pokochat pohledem na dávno či nedávno starou pohlednici, jak se umí radovat z neotřelého pohledu, jak uznale pokyvuje hlavou nad výsledkem tvůrce pohlednice staré třeba i sto let. Škoda, že tu už nebudeme za sto let, až budou třeba pohlednice Miroslava Sychry předmětem aukcí sběratelů a kdy si budou jeho pohlednici vítězové aukce přebírat s velkým uznáním od vyhlašovatele, který ji bude držet v bílých rukavicích, aby náhodou takový unikát, takovou nádheru, takový skvost nepoškodil. Je pravda, že asi nebude taková rvačka o pohlednici, která vznikla jako zakázka před mnoha lety a o které mně Miroslav Sychra vyprávěl – dostal za úkol vyfotit pro pohlednici Bílý dům s vyvěšenými prapory. Pohlednici neznám, ale věřím tomu, že i takovou práci by umělecký fotograf neuměl odfláknout, byť se mu u toho kroutila ústa a třeba i objektiv.

Výstava, kterou dnes zahajujeme, představuje nejen tvorbu tzv. komerční (kalendáře, pohlednice), z nichž většinu si autor vydal vlastním nákladem s rizikem, že velmi prodělá. Miroslav Sychra řadu svých snímků předvádí jako fotografické obrazy, fotografie na plátně. Ukazuje divákovi proměnu Svitav během čtyř ročních období. Začíná jarem a končí zimou, konkrétně Silvestrem na náměstí. A zase nejde jen o obyčejné fotografie. Dnes, kdy díky dostupné digitální technice fotí téměř každý, kolují mezi lidmi tisíce desetitisíce fotografií, pohledů na Svitavy. Zkuste však někdy porovnat to, co Vám soused promítne na jeho monitoru jako fotografickou dokumentaci jeho podzimní procházky po městě, s tím, co vidíte na této výstavě. Je pouhým řemeslem fotografie, ve které si autor pohrál s kompozicí, kde si pohrál se symbolikou, barvou, kde vedle sebe dává pohyb a zároveň klid ? Podívejte se třeba na fotografii kašny – tekoucí voda, děti v pohybu, zároveň však klidná zelení orámovaná fotografie, podívejte se na promyšlené fotografie podzimní, prohlédněte si třeba fotografii silvestrovského náměstí a ohňostroje. Každoročně tam potkávám desítky lidí, kteří si přijdou vyfotit ohňostroj. Umím si představit, jak takové fotografie bez stativu mohou vypadat. Ale Miroslav Sychra si v tom mrazu vyleze na střechu domu a počká si, až lidé budou koukat vzhůru na rachejtle. Do obličejů těm lidem, kteří zaplňují celé náměstí, vidět není, přesto cítíme, jak mají otevřená ústa a jak vzdychají  jéééé nebo ááách do mrazivé tmy při pohledu na ohňostroj. Ze zimních fotografií jde chlad, kvetoucí rododendrony cítíme. A barevná fotografie rozsvícená noční Fabriky je už svitavskou klasikou.. Dnes jsem se v novinách dočetl, že „fotit město podle M. Sychry není umění, ale řehole a poctivá práce. Chce to hodně trpělivosti, času a štěstí na počasí. Trocha talentu neuškodí.“ Podívejte se na Miroslavovy fotky - to opravdu není jen obyčejné řemeslo

Pochopitelně, jde o naprosto jinou výstavu, než tu, která vznikla k Miroslavovým 60. narozeninám a kterou jsme viděli na jaře 2010 ve svitavském muzeu a galerii. Dovolte mi citovat klasiky: „Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, k dokonalému mladému muži patří cigareta jako k velbloudovi hrby.“ A tak je to i s těmito fotografiemi: ať si kdo chce co chce říká, fotografie Svitav (ať jsou na pohlednici, v kalendáři, či na plátně samostatně zavěšené) patří do tvorby Miroslava Sychry. Byli jsme tu minulý týden spolu na pivu (já na kávě) a on mně několikrát zdůraznil, že Svitavy fotí proto, že se zde narodil, že zde vyrůstal, že zde zná každý kout města, že zde žije. Proto je fotí, protože k němu Svitavy patří a má je rád. A ačkoliv mně říkal, že v podstatě jsou Svitavy už fotograficky vyčerpány, přeji mu (ale také nám), aby ve Svitavách stále nalézal inspiraci a aby ho genius loci neustále provokoval k nalézání cílů pro své objektivy.